Jiná

Zažila jsem v životě vícekrát pocit odlišnosti a vyloučenosti. Ať už to bylo tím, že vypadám jinak než zbytek otcovy rodiny nebo tím, jak jsem se ocitla v izolované roli šprtky ve školách, když jsem se snažila vykoupit vydřenou výjimečností svůj vnitřní pocit nedostačivosti. Pro svoji nepřijatelnost jsem hledala odůvodnění ve svých zrzavých vlasech, sklonu k oplácanosti nebo přecitlivělosti.

Postupem času jsem našla útěšné vysvětlení, že jsem jiná proto, že o věcech víc přemýšlím. Začala jsem stále více pozornosti věnovat seberozvoji. Lidé, kteří se na tento svět nabalovali mi byli bližší než ti, kteří mě obklopovali v reálu. V knihách jsem nacházela pravdy, které jsem nahlas nemohla říkat. Na kurzech jsem se setkávala s otázkami, na které se kolem mě nikdo neptal, natož aby si na ně pokoušel odpovídat. Ve společnosti lidí, jež je frekventovali, jsem se cítila opravdověji a důvěrněji.

Práce s tělem

V určitém bodě jsem objevila práci s tělem, která přináší velké pokroky, ale také si nebere servítky. Takové jsou i výcviky. Nekrouží se kolem mysli, ale jde se rovnou k jádru věci, totiž do srdce, do vás samých. Chce po vás, abyste strhli masky a ukázali, kým skutečně jste.

A takových obnažených je klidně plný sál. Lidé se pohrouží do sebe a s nikým nevstupují do her na oběti, chudáky a záchranáře. Chtějí být celiství a zdraví. A nějak to předpokládají i o svém sousedovi. To, co je mimo, vylézá jako nějaký škleb (nejen) z vašich tváří. K vidění jsou zpupné děti, nedomazlené tátovy holčičky, mamánci, outsideři dětských pískovišť…

Jede to jako nějaký reálný příběh, dokonce se instalují kulisy, aby to vypadalo, že je to tu zas. Manifestuje se vaše téma. Zase vás přehlíží, nikdo vám nepomůže, nevyberou si vás do cvičení, protože jste přeci tím ošklivým káčátkem ze sedmé třídy…

Okamžik zlomu?

Málem mi to zlomilo srdce. Že jsem se cítila zrazená a nepochopená světem těch „normaláků“ tam venku, na to jsem byla zvyklá. Ale tady, mezi svými, mezi lidmi oduševnělými a oduchovnělými jsem po chvilce cítila zase nezájem a jakousi štítivost směrem ke své osobě. Jak to? To si nenechám líbit! Bojovala jsem obvyklými strategiemi ze života. Snahou zalíbit se, vše kontrolovat, tvrdě makat…A hlavně najít odpověď na to, proč se mi to děje…?

Když se mi to stalo poprvé, úplně jsem se rozsypala. Dávala jsem střídavě vinu sobě, jak jsem nemožná, a pak jim. Těm duchovně pyšným lidem. Jak to, že jim uniká, že svou výběrovostí (protože já ještě nejsem dost) se chovají jako ti, kteří na sobě nepracují vůbec? Já nedělám posledních 25 let nic jiného, a přeci „jsem moc v hlavě“, „málo uvolněná“, takže stejně nemám nárok patřit mezi ně. Když prý budu víc autentická, tak snad. Ale jak to udělat, když čím víc tím jsem, navenek je to odhání…?

Trvalo mi doma dva měsíce, než jsem se poskládala opět do nějakého tvaru. Ale posílilo mě to. Své srdce jsem střídavě otevírala bolesti a jindy s laskavostí k sobě mu umožňovala si od toho i sem tam utéct.

Skutečný okamžik zlomu

Při další příležitosti jsem byla zvědavá, jak to na mě bude působit tentokrát. Pohodičku prvního večera se hrou na pravdu vystřídalo drsné ranní probuzení.

Intenzivně jsem cítila zase odmítnutí. Zamáčkla jsem v sobě ale chuť se okamžitě sbalit a pohlédla drze do tváře tomu naléhavému PROČ. Proč to takhle sakra je? Co přesně je na mě nepatřičné a nemilováníhodné? Blbě mluvím? Dělám trapné vtipy? Jsem trestuhodně ošklivá? Smrdím?

Vzpomněla jsem si na včerejší plejádičku démonů ostatních a nezdálo se mi, že by ty moje krotké přízraky z 13. komnaty byly nějak horší!!! Opravdu je můj strach z odmítnutí a nepřijetí o tolik opovrženíhodnější než vztahové rošády mnoha přítomných?

Odpověď po staletích

Ne. Já sama jsem si tak poprvé odpověděla. Není důvodu hledat proč. Klidně ať si to tak i je. Nakonec dosud se nikdy neobjevila. A najednou mi to došlo: nemohla přijít, protože sama otázka je postavená na špatném základě. Se mnou totiž nic v nepořádku není! Honím se tu celá léta za tajemstvím, co to se mnou proboha je, že mě „nemají rádi“? Hledám recept, formulku, zázračnou metodu, jak mě opravit. A v mezičase se jen na všechny strany za sebe, tedy tu bytostnou nekompetenci, všem pořád a pořád omlouvám…

Dovolte, abych se představila

Ale ono se mnou nic není a nikdy nebylo! Je to mýtus. Někde jsem to cestou nabrala jako svou pravdu a snažila se toto domnělé provinění nějak odčinit. Ale houby, fuck, nasrat!!!!Mám normální chyby jako ostatní a narodila jsem se s čistým štítem jako všichni. Bodějť bych někdy našla tu nějakou zázračnou medicínu, která by ze mě udělala Janu přijatelnou, když už taková jsem odjakživa.

Najednou cítím vděčnost. Vděčnost za ty lidské skály kolem, které si nevšímaly nějakých falešných her mého ega a neskočily mi na to. V lasce si zůstaly ve svém středu, protože předpokládaly, že jsem zdravá a nechaly mi v důvěře prostor k tomu, abych si na to přišla sama.

Rozlouskla jsem si tajemství svého životního tématu, už dlouho jsem měla pocit, že se honím za vlastním ocasem. Že řešení tu je i není. Je to skutečný poklad, který se mi otevřel. Velký pátek byl pro mě skutečně VELKÝM.

Ten správný nápad?

Nakonec jsem při cestě za balícím papírem k úplně jiné příležitosti narazila v Pepcu na osrdíčkovanou deku a noční košili s krásným nápisem, že „jsem dost ráno, v poledne a dalších denních dobách“. Deka mě zaujala, protože podporuje důvěrnost a nemyslím hned na nejlepší😊. Je to taková naše krotká civilní intimita v obýváku na gauči. Noční triko zase kromě opomíjené pravdy i tím, že to stávající má povážlivé dírky od častého praní a zasloužilo by si mnoho svých dalších klonů. Obzvlášť teď, když jsem si přiznala, že mě mnohem víc láká spát v pohodlí než v efektních oblečcích a muže zajímá spíše to, když už jsou takové konečně pryč😊

Co je pravá láska?

Když jsem odcházela s obojím (a ještě i podšálky pro děti), napadla mě taková hnidopišská ezomyšlenka, jestli ta všechna srdce budou teda hodnotná, když jsou z laciného krámu a málokdy přežijí opakovaně mou sušičku? Zejména když jsem louskla okem k výloze s tématickým povlečením za astronomické částky. Nebude ta moje zakoupená láska taky trochu fejková?

Cestou domů jsem ještě v rámci večeře nakupovala pečivo v Penny a u pokladny narazila na krásnou zlatou (!)propisku s nápisem „z lásky“. Vcelku racionálně jsem si vyhodnotila, že jsem jediná z rodiny, kdo se zde asi objeví, jediná, kdo ještě ocení propisku, jediná, kdo ví, že kombinace zlaté a lásky je trefou do mého růžového srdce. Tedy nezbývá, než si tu radost sama sobě udělat! Nakonec „z lásky“ to přeci je. 😊

Vesmírná prověrka

Krátce na to jsem měla koučování, kde si klientka dlouho nemohla stanovit svůj cíl. Když už to tak vypadalo, najednou ho změnila a v samém závěru najednou spontánně vyhrkla, že to stejně stojí a padá vždy na sebelásce. A já se najednou slyším, jak říkám, že mám přesně tohle téma moc ráda. Že by rada andělská? Vždyť vždy na začátku koučinku vyšlu i prosbu, nechť se děje tak, aby to přineslo to nejlepší.

No, mělo mě to hned brzy prověřit. Když jsem hledala jakýsi zatoulaný mail, lovila jsem i v koši. A když se v něm hrabete, narazíte prostě i na odpadky. Sice to tak nejdřív nevypadalo – byla to historicky vůbec první dorazivší zpráva na ten čistě klientský s úžasnou adresou srdcem@sjanou.cz. Když jsem se na něj však podívala, aniž bych ho rozklikla, neboť měl jedinou větu, byla jsem překvapena, stálo tam: Paní Jano, chce to zhubnout.

Kam s ním?

Hmmm. No, co s tím?

Napadá mě celá řada odpovědí tomuto jakémusi Tomáši Masnému.

Třeba pokoučovsku a s úhybným manévrem: ,,Potřebujete s tím nějak pomoci?“

Nebo jako teenager, což praktikuje dcera na mladšího: ,,A kdo se ptal?“

A nebo poděkovat za nevyžádanou radu a nějak ta svá kila snad ospravedlňovat?

Či ocenit, že jsem pro něj vlastně hezká, jen kdybych…?

Ale jakákoliv reakce by byla to, co vlastně chtěl. Zasáhnout, vzít vážně jeho úhel pohledu.

K sobě i od sebe

Podstatný je ale ten můj. A teprve tady je třeba někomu odpovědět –  SOBĚ.

Je na tom něco z objektivní pravdy? Je to něco, co mi na tom vadí? Nebo vadí mi, že to někomu vadí? Dotklo se mě to? Zasáhlo to moje sebevědomí, ať na ženské či pracovní úrovni?

A teď, světe div se, se mnou to SKORO NIC NEDĚLÁ!!! Ano, představovala jsem si svůj první pracovní mail s jinou poptávkou…Ale: po letech marné snahy překonat všechny typy soudů k mé postavě – od babiččina „jsi akorát“ a „ty jsi celá maminka“ (rozuměj: ne jako my) přes spolužákovu glosu u tabule ,,Nemáš ty velký zadek?“ až po širokou variabilitu dalších nevyžádaných doporučení během života, které jsem se snažila setřást svou „nápravou“, je to nepochybně ZNÁMKA VELKÉHO VNITŘNÍHO POSUNU.

A ještě to neskrývat.

Cesta

Nebylo to hned. Šla jsem cestou všech klasických omylů – diet, speciálních výživ, cvičení, terapií a pořád se to nějak zhoršovalo. Z domnělých kil navíc byla ta skutečná. Vždy vám vesmír posílá promeškanou lekci zpět ještě s větší intenzitou.

Nakonec jsem musela snést pohled do zrcadla v mnohem náročnější verzi. Bylo tam tělo s defekty, které jsem si způsobila cestou, v níž jsem se zoufale snažila NEBÝT TÍM, KÝM JSEM. Ale tím, o kom jsem si myslela, že by mohl vyvolat zájem a mohl by snadněji získat přijetí a LÁSKU SVÉHO OKOLÍ. Místo té, kterou jsem odmítala dát sama sobě. Začarovaný kruh. Honba za vlastním ocasem. A je úplně jedno, jestli maskujete kila, zrzavé vlasy nebo svou hlubokou citlivost. Tělo je jen projekční plocha. Jediná možnost, jak z toho ven, je akceptovat sebe jako celek, včetně svého dosavadního příběhu. Teď a tady.

Samozřejmě to ještě může a nemusí pokračovat tak, že ani žádná kila potřebovat nebudu. Ale to vše je MOJE výsostná volba. Jestli se potřebuji více chránit tukovým valem, a nebo budu mít dost sil to nedělat. Kdo ví?

Dar

Já se teď nebojím přijmout Františkův skvělý dar. Občas zažíváme konfrontaci se starými tématy, ale z jiné úrovně vědomí. Cítím v sobě, že jsem obstála.

Důvěru mi vlastně dal i můj muž, když mě po přečtení inkriminovaného mailu nezačal nijak slovně opečovávat, což dělal řadu let předtím. Jen mi řekl, že ve veřejném prostoru je s tím potřeba počítat.

A nebýt tohoto mailu, vůbec bych se neohlédla zpět za tím, čeho jsem už dosáhla. To je také jeden z výrazných dílků v sebeLÁSCE a zároveň možnost, jak dosáhnout rovnovážného středu uvnitř sebe, odkud slyšíme, KDO doopravdy JSME.

Takže, Františku Masný, ze srdce děkuji.😊

Pro tento dar je příležitost každý den.

Dopis pro Ježíška

Nevybavuji si, že by u nás napevno byla zavedena tradice dopisů jako máme teď třeba s dětmi. Takže se Ježíšek vlastně trefil vždycky – měla jsem ráda i ten pocit novosti.

Neděly se tak stresové situace jako já zažívám z pozice rodiče, kdy si můj syn něco přeje ve stylu ,,džíp jako má Kuba“ a já musím být nejen kouzelníkem, ale detektivem.

Pak to třeba dopadne, ale za předpokladu, že si to junior pamatuje a nesedí pak rozčilený, že dostal něco, o co si prý nepsal a nedostal naopak to, co Ježíškovi přeci (domněle) psal…

Nebo když mě děti nabádaly, ať neutrácím za nákupy a nechám to na svatém muži. Což se zase jindy otočilo proti mně, když jsem jim nechtěla určitou věc před Vánoci koupit (a i když to bylo doma už dávno i zabalené), byla jsem označena za tu „zlou“.

Dárky v dospívání

Já sama si pamatuji paradoxně nejvíc dárky z doby dospívání. Asi že tam přicházel ke slovu více už i ten kritický rozum. Nějak jsme navíc s rodiči byli v jiných časových pásmech.

Dostala jsem konečně vysněnou Barbie a zároveň knížku Děvčátko, na slovíčko. Z prvního jsem byla šťastná, i když nebyla kloubová a na hlavě měla číro. Z druhého v rozpacích, protože jsem měla dávno nastudováno.

Tehdy jsem také byla poprvé za nevděčnici – to když jsem nedocenila imitaci šusťáků z babiččiny dílny.

Zklamání

Opravdu nešťastná jsem vlastně byla jen jednou, a to trochu z jiné strany. To jsem byla trochu mladší a objevila jsem, naprosto netypicky mimo mamčinu zapovězenou skříň, hrací digitálky.

Júúú (wau se nepoužívalo)!!! Jak to jen mohli vědět? Vše jsem opět vrátila na své místo a o ničem jsem ani nemukla, jen se prostě těšila, až budou moje oficiálně.

Jenže pod stromečkem nebyly. Vytáhly se až na babiččiny narozeniny v únoru. Tak tady jsem byla opravdu ze srdce smutná, troufám si říct, že je babička nedocenila jako bych bývala já a tuším, že si je nandavala jen, když k nám přijeli na návštěvu.

Nu což, taky pěkný vzorec, když si to přivlastníte. Je to ,,příliš hezké na to, aby to bylo pro mě“.

Dárky od tatínka

No, tatínek dělal rád radost svým ženám. Už jako kluk své mamince ušetřil na novou žehličku. A mně jako malé vozil ze služebky dárky. Alespoň si to tak vybavuju, i když on před svým odchodem říkal, že si nic takového nepamatuje.

A přeci to pro mě tolik znamenalo. Láska se přeci projevuje dárky.

Tak jsem je vozila z každé školy v přírodě a padlo na ně vlastně celé kapesné. Cílem bylo potěšit druhé. Nějak jsem se v tom zasekla. A zdaleka ne sama, o čemž svědčí dost zpopularizovaná kniha 5 jazyků lásky.

Symbol lásky

Ano, pětina lidí podle ní považuje dávání a dostávání dárků jako způsob vyjádření přízně, sympatie, ba lásky. Jenže někdy se to nepotká.

Ach ta očekávání

Já to tak mám, můj muž nic moc v tomto smyslu nečeká a je velmi skromný. Takže já bývám lehce zklamaná z užitečných a rozumných dárků od něj a on je zbytečně atakován mými překvápky, zatíženými očekáváním, jak z toho bude mít radost.

Co mi pomohlo?

Hodně mi pomohly v tomto smyslu tři věci. Jednak si zvědomit, co všechno si do obdarovávání projikuju a snažit se postupně vrátit významy tam, kam patří.

Za druhé se řídím filtrem – když tento dárek věnuji, dokážu to ihned zapomenout a nevkládat do toho nějaké vnitřní závazky pro druhého?

Pak možná zmizí nějaké posuzování a naopak se dostaví i větší lehkost při přijímání.

A do třetice – vůbec to nejdůležitější: přesměrovat svou pozornost od snahy potěšit druhé (jak jsem se to naučila v dětství) k sobě samé.

Nahradit si zprostředkovanou radost, kterou paběrkuji ve tvářích jiných a začít vyhledávat možnosti, jak obdarovat sebe samu.

Celoročně.

Vzpomínám si na nedávný experiment, že si koupím hříšně drahou kytici, kterou bych jindy investovala do nějakého oslavence.

Jak těžké bylo to od sebe samé přijmout!

Ustát ten kousavý hlas, že si to nezasloužíte a je to pro vás příliš. Ale jak potom chcete obdarovávat druhé?

Odhalení, jak to s dárky mám, je vlastně dar z největších a rozlousknutí toho bylo dospěláckou obdobou mé záhady z dětství, když jsem přišla na to, co je v těch dekoračních dárcích vánočně nazdobených obchodů…

Nic. Protože je to přeci tam někde nad tím. V magii, snech.