Tak jsem si tak brouzdala místním obchodním centrem a periferně zaznamenala blížící se Valentýn.
Velmi mě zaujal až osvětový přístup ve Flying Tigeru…Jenže, který muž potřebuje vázu, byť kyprých tvarů?
Čím bych já asi tak mohla po 19. sezóně ještě svůj protějšek překvapit? Vše už tu tak nějak bylo. Dokonce včetně toho trestajícího „nic“.
Ten správný nápad?
Nakonec jsem při cestě za balícím papírem k úplně jiné příležitosti narazila v Pepcu na osrdíčkovanou deku a noční košili s krásným nápisem, že „jsem dost ráno, v poledne a dalších denních dobách“. Deka mě zaujala, protože podporuje důvěrnost a nemyslím hned na nejlepší😊. Je to taková naše krotká civilní intimita v obýváku na gauči. Noční triko zase kromě opomíjené pravdy i tím, že to stávající má povážlivé dírky od častého praní a zasloužilo by si mnoho svých dalších klonů. Obzvlášť teď, když jsem si přiznala, že mě mnohem víc láká spát v pohodlí než v efektních oblečcích a muže zajímá spíše to, když už jsou takové konečně pryč😊
Co je pravá láska?
Když jsem odcházela s obojím (a ještě i podšálky pro děti), napadla mě taková hnidopišská ezomyšlenka, jestli ta všechna srdce budou teda hodnotná, když jsou z laciného krámu a málokdy přežijí opakovaně mou sušičku? Zejména když jsem louskla okem k výloze s tématickým povlečením za astronomické částky. Nebude ta moje zakoupená láska taky trochu fejková?
Cestou domů jsem ještě v rámci večeře nakupovala pečivo v Penny a u pokladny narazila na krásnou zlatou (!)propisku s nápisem „z lásky“. Vcelku racionálně jsem si vyhodnotila, že jsem jediná z rodiny, kdo se zde asi objeví, jediná, kdo ještě ocení propisku, jediná, kdo ví, že kombinace zlaté a lásky je trefou do mého růžového srdce. Tedy nezbývá, než si tu radost sama sobě udělat! Nakonec „z lásky“ to přeci je. 😊
Vesmírná prověrka
Krátce na to jsem měla koučování, kde si klientka dlouho nemohla stanovit svůj cíl. Když už to tak vypadalo, najednou ho změnila a v samém závěru najednou spontánně vyhrkla, že to stejně stojí a padá vždy na sebelásce. A já se najednou slyším, jak říkám, že mám přesně tohle téma moc ráda. Že by rada andělská? Vždyť vždy na začátku koučinku vyšlu i prosbu, nechť se děje tak, aby to přineslo to nejlepší.
No, mělo mě to hned brzy prověřit. Když jsem hledala jakýsi zatoulaný mail, lovila jsem i v koši. A když se v něm hrabete, narazíte prostě i na odpadky. Sice to tak nejdřív nevypadalo – byla to historicky vůbec první dorazivší zpráva na ten čistě klientský s úžasnou adresou srdcem@sjanou.cz. Když jsem se na něj však podívala, aniž bych ho rozklikla, neboť měl jedinou větu, byla jsem překvapena, stálo tam: Paní Jano, chce to zhubnout.
Kam s ním?
Hmmm. No, co s tím?
Napadá mě celá řada odpovědí tomuto jakémusi Tomáši Masnému.
Třeba pokoučovsku a s úhybným manévrem: ,,Potřebujete s tím nějak pomoci?“
Nebo jako teenager, což praktikuje dcera na mladšího: ,,A kdo se ptal?“
A nebo poděkovat za nevyžádanou radu a nějak ta svá kila snad ospravedlňovat?
Či ocenit, že jsem pro něj vlastně hezká, jen kdybych…?
Ale jakákoliv reakce by byla to, co vlastně chtěl. Zasáhnout, vzít vážně jeho úhel pohledu.
K sobě i od sebe
Podstatný je ale ten můj. A teprve tady je třeba někomu odpovědět – SOBĚ.
Je na tom něco z objektivní pravdy? Je to něco, co mi na tom vadí? Nebo vadí mi, že to někomu vadí? Dotklo se mě to? Zasáhlo to moje sebevědomí, ať na ženské či pracovní úrovni?
A teď, světe div se, se mnou to SKORO NIC NEDĚLÁ!!! Ano, představovala jsem si svůj první pracovní mail s jinou poptávkou…Ale: po letech marné snahy překonat všechny typy soudů k mé postavě – od babiččina „jsi akorát“ a „ty jsi celá maminka“ (rozuměj: ne jako my) přes spolužákovu glosu u tabule ,,Nemáš ty velký zadek?“ až po širokou variabilitu dalších nevyžádaných doporučení během života, které jsem se snažila setřást svou „nápravou“, je to nepochybně ZNÁMKA VELKÉHO VNITŘNÍHO POSUNU.
A ještě to neskrývat.
Cesta
Nebylo to hned. Šla jsem cestou všech klasických omylů – diet, speciálních výživ, cvičení, terapií a pořád se to nějak zhoršovalo. Z domnělých kil navíc byla ta skutečná. Vždy vám vesmír posílá promeškanou lekci zpět ještě s větší intenzitou.
Nakonec jsem musela snést pohled do zrcadla v mnohem náročnější verzi. Bylo tam tělo s defekty, které jsem si způsobila cestou, v níž jsem se zoufale snažila NEBÝT TÍM, KÝM JSEM. Ale tím, o kom jsem si myslela, že by mohl vyvolat zájem a mohl by snadněji získat přijetí a LÁSKU SVÉHO OKOLÍ. Místo té, kterou jsem odmítala dát sama sobě. Začarovaný kruh. Honba za vlastním ocasem. A je úplně jedno, jestli maskujete kila, zrzavé vlasy nebo svou hlubokou citlivost. Tělo je jen projekční plocha. Jediná možnost, jak z toho ven, je akceptovat sebe jako celek, včetně svého dosavadního příběhu. Teď a tady.
Samozřejmě to ještě může a nemusí pokračovat tak, že ani žádná kila potřebovat nebudu. Ale to vše je MOJE výsostná volba. Jestli se potřebuji více chránit tukovým valem, a nebo budu mít dost sil to nedělat. Kdo ví?
Dar
Já se teď nebojím přijmout Františkův skvělý dar. Občas zažíváme konfrontaci se starými tématy, ale z jiné úrovně vědomí. Cítím v sobě, že jsem obstála.
Důvěru mi vlastně dal i můj muž, když mě po přečtení inkriminovaného mailu nezačal nijak slovně opečovávat, což dělal řadu let předtím. Jen mi řekl, že ve veřejném prostoru je s tím potřeba počítat.
A nebýt tohoto mailu, vůbec bych se neohlédla zpět za tím, čeho jsem už dosáhla. To je také jeden z výrazných dílků v sebeLÁSCE a zároveň možnost, jak dosáhnout rovnovážného středu uvnitř sebe, odkud slyšíme, KDO doopravdy JSME.
Takže, Františku Masný, ze srdce děkuji.😊
Pro tento dar je příležitost každý den.