Nedávno se mi podařil husarský kousek. Já, studovaný češtinář, hned v nadpisu svého fcb příspěvku napsala úplně triviální pravopisnou chybu.
Racionalizující já si vymýšlelo berličky záchrany. Třeba to zrovna nečetli. Možná si toho nevšimli. Vždyť viděli, že ve zbytku článku ten stejný jev píšu opakovaně správně. A kdo to taky vlastně řeší kromě mě?
Nebo:
Vědí, jaká jsem, a tuší, že jsem takovou hloupost nemohla napsat při smyslech. To koneckonců je pravda. Psala jsem to v rychlosti za hučení synka do ucha, kdy že to bude ta snídaně a jestli ho tedy k těm volbám, co o nich píšu, vlastně vezmu?
Za běhu jsem přemýšlela, jestli mám v nadpisu použít podnět ,,generace“, ,,děti“, ,,lidé“ až z toho vznikl paskvil až symptomatický: děti volil – I, to asi že jsem na ty své málo tvrdá😊.
No, daly by se najít i jiné souvislosti mezi gramatikou a sebepojetím – třeba že jsem impulsivní a zapomínám na 2. čárku ve větě vložené nebo že rychleji píšu, než myslím…
Ale také zase třeba nikoho z principu ,,nehejtím“ za hrubky na sítích. Výjimku v tomto smyslu dělám z lásky – v soukromé zprávě u profesionálních produktů, kde by to dotyčného poškodilo. Možná se mi to tedy vrací.
I když tedy mně se nikdo neozval ani v zákulisí…
To už se asi zase zlomyslně ozývá ten kritický hlas, který umí fatálně sejmout. Hluboké pochybnosti o sobě nebo svých výtvorech…
S takovým nastavením je těžké dívat se na svůj obraz v jakékoliv podobě.
U zrcadla i na fotkách vidíte jiné věci než ostatní. Při videu se dokážete zaměřit na druhou bradu, divné kombinace slov a vůbec uspávací tón.
A co teprve rozhodnout se pro krok do neznáma
či ho udělat a přihlížet nedokonalosti, která je v takové atmosféře nepodpory nakonec i logickým důsledkem.
Jak hrozná jsou muka, když s takovým patologickým sabotérem něco vytvoříte a čekáte na výsledek. A ještě o něco strašnější je, když už během toho odhalíte zjevné chyby. Vše je v běhu, nemůžete s tím nic udělat. Dost chápu herce, kteří nejdou na svou premiéru nebo neviděli svůj film.
A přesto je pro náš růst tak důležité udělat přesně to.
Chceme-li to překonat, musíme se tomu vystavit. Je to odvážné, ale netrvá to dlouho a neskutečně nás to posílí. Jít obnažený mezi oblečené sice vzbudí pozdvižení, ale na jak dlouho?
Nahatí na tiskovce?
Kdysi nás na jednom kurzu učili, jak si představit sebe na tiskové konferenci úplně nahaté a ještě si omylem prdnout. Co to s vámi dělá? Přijímáte se i v takové extrémní situaci? Neopustili byste se v takovém společensky ,,neúnosném“ momentu?
Pár příkladů
Mám v zásobě pár posilujících příkladů, které si připomínám v nových výzvách. Když jsem se po několikaletém pobytu v zahraničí hlásila na vysokou, nestihla jsem přípravu na přijímačky podle svých představ. Laťka byla vysoko, vždyť k těm středoškolským jsem spočítala například celého ,,Bělouna“, tj. 940 úloh! Teď se to tedy tomu ani vzdáleně nepodobalo.
Byla jsem rozhodnutá, že to tedy vylepším na další termín za rok. Jedna moudrá osoba ale prokoukla můj (sebe)bojkot perfekcionisty a řekla mi osudové věty: ,,Jen se toho zúčastněte. Projděte si tím“.
Nakonec mě vzali na tři obory ze tří a já opravdu vystudovala.
Za druhé
Také mě inspiroval můj muž, když kdysi hledal práci. Pokaždé, když přišel z neúspěného výběrového řízení, zasedl místo žehrání na osud a lidi z personálního k počítači a napsal si poznámky, co bylo dobré, a co ne. Dnes je ve svém zaměstnání velmi úspěšný.
Za třetí
A v neposlední řadě mě inspirovali i lidé, kteří publikují články, ebooky i knihy navzdory drobným nešvarům, protože pochopili, že pohyb vpřed je lepší než uvíznout v nekonečných přípravách na dokonalost a nebo zapomenout pro formu na obsah.
Tím neříkám, že bychom měli rezignovat na snahu dělat věci co nejlépe. Ale nenechat se chybami limitovat. Dovolit si je dělat a dovolit si se z nich poučit. Takto s tím pracuje i koučink. Nikdy neplísní za to, co jste udělali špatně, ale má skvostnou návodnou otázku:
Co byste si doporučili pro příště?
O tom zas příště.