Miluju Vánoce.
A to i přesto, že v tom období odešli naši. Na druhou stranu to byli přeci právě oni, kdo mi pomohl vytvořit si k tomuto svátku speciální vztah.
Nebo spíše těšení se na ně.
To krásné období, kdy si dětská fantazie bez nějakého rozumové kontroly představuje, že bude splněno i něco ještě víc, než je schopna si dušička vlastně konkrétně přát. Některým z nás, prý hlavně ženám, to tak trochu zůstane…
Dopis pro Ježíška
Nevybavuji si, že by u nás napevno byla zavedena tradice dopisů jako máme teď třeba s dětmi. Takže se Ježíšek vlastně trefil vždycky – měla jsem ráda i ten pocit novosti.
Neděly se tak stresové situace jako já zažívám z pozice rodiče, kdy si můj syn něco přeje ve stylu ,,džíp jako má Kuba“ a já musím být nejen kouzelníkem, ale detektivem.
Pak to třeba dopadne, ale za předpokladu, že si to junior pamatuje a nesedí pak rozčilený, že dostal něco, o co si prý nepsal a nedostal naopak to, co Ježíškovi přeci (domněle) psal…
Nebo když mě děti nabádaly, ať neutrácím za nákupy a nechám to na svatém muži. Což se zase jindy otočilo proti mně, když jsem jim nechtěla určitou věc před Vánoci koupit (a i když to bylo doma už dávno i zabalené), byla jsem označena za tu „zlou“.
Dárky v dospívání
Já sama si pamatuji paradoxně nejvíc dárky z doby dospívání. Asi že tam přicházel ke slovu více už i ten kritický rozum. Nějak jsme navíc s rodiči byli v jiných časových pásmech.
Dostala jsem konečně vysněnou Barbie a zároveň knížku Děvčátko, na slovíčko. Z prvního jsem byla šťastná, i když nebyla kloubová a na hlavě měla číro. Z druhého v rozpacích, protože jsem měla dávno nastudováno.
Tehdy jsem také byla poprvé za nevděčnici – to když jsem nedocenila imitaci šusťáků z babiččiny dílny.
Zklamání
Opravdu nešťastná jsem vlastně byla jen jednou, a to trochu z jiné strany. To jsem byla trochu mladší a objevila jsem, naprosto netypicky mimo mamčinu zapovězenou skříň, hrací digitálky.
Júúú (wau se nepoužívalo)!!! Jak to jen mohli vědět? Vše jsem opět vrátila na své místo a o ničem jsem ani nemukla, jen se prostě těšila, až budou moje oficiálně.
Jenže pod stromečkem nebyly. Vytáhly se až na babiččiny narozeniny v únoru. Tak tady jsem byla opravdu ze srdce smutná, troufám si říct, že je babička nedocenila jako bych bývala já a tuším, že si je nandavala jen, když k nám přijeli na návštěvu.
Nu což, taky pěkný vzorec, když si to přivlastníte. Je to ,,příliš hezké na to, aby to bylo pro mě“.
Dárky od tatínka
No, tatínek dělal rád radost svým ženám. Už jako kluk své mamince ušetřil na novou žehličku. A mně jako malé vozil ze služebky dárky. Alespoň si to tak vybavuju, i když on před svým odchodem říkal, že si nic takového nepamatuje.
A přeci to pro mě tolik znamenalo. Láska se přeci projevuje dárky.
Tak jsem je vozila z každé školy v přírodě a padlo na ně vlastně celé kapesné. Cílem bylo potěšit druhé. Nějak jsem se v tom zasekla. A zdaleka ne sama, o čemž svědčí dost zpopularizovaná kniha 5 jazyků lásky.
Symbol lásky
Ano, pětina lidí podle ní považuje dávání a dostávání dárků jako způsob vyjádření přízně, sympatie, ba lásky. Jenže někdy se to nepotká.
Ach ta očekávání
Já to tak mám, můj muž nic moc v tomto smyslu nečeká a je velmi skromný. Takže já bývám lehce zklamaná z užitečných a rozumných dárků od něj a on je zbytečně atakován mými překvápky, zatíženými očekáváním, jak z toho bude mít radost.
Co mi pomohlo?
Hodně mi pomohly v tomto smyslu tři věci. Jednak si zvědomit, co všechno si do obdarovávání projikuju a snažit se postupně vrátit významy tam, kam patří.
Za druhé se řídím filtrem – když tento dárek věnuji, dokážu to ihned zapomenout a nevkládat do toho nějaké vnitřní závazky pro druhého?
Pak možná zmizí nějaké posuzování a naopak se dostaví i větší lehkost při přijímání.
A do třetice – vůbec to nejdůležitější: přesměrovat svou pozornost od snahy potěšit druhé (jak jsem se to naučila v dětství) k sobě samé.
Nahradit si zprostředkovanou radost, kterou paběrkuji ve tvářích jiných a začít vyhledávat možnosti, jak obdarovat sebe samu.
Celoročně.
Vzpomínám si na nedávný experiment, že si koupím hříšně drahou kytici, kterou bych jindy investovala do nějakého oslavence.
Jak těžké bylo to od sebe samé přijmout!
Ustát ten kousavý hlas, že si to nezasloužíte a je to pro vás příliš. Ale jak potom chcete obdarovávat druhé?
Odhalení, jak to s dárky mám, je vlastně dar z největších a rozlousknutí toho bylo dospěláckou obdobou mé záhady z dětství, když jsem přišla na to, co je v těch dekoračních dárcích vánočně nazdobených obchodů…