Jak důvěrně znám ze školství.
Kdo neumí, učí.
Přitom jedna z nejefektivnějších metod při studiu k ověření naučeného je zkusit (třeba i fiktivně) vyložit látku někomu druhému.
A opravdu vám to ukáže každou díru, která by vám v mysli prošla, pokud byste si jen něco v duchu přeříkávali.
Já sama jsem se vždy učila nahlas a ještě si kladla za cíl, aby to mělo hlavu a patu, jako by zkrátka někdo poslouchal.
Holt jsem to učitelské řemeslo měla v DNA.:)
Učila jsem tedy pro to, že jsem nic jiného neuměla?
Ano i ne.
Ono je to totiž sakra náročné povolání. Jste hodně pozorováni i hodnoceni. Kolem je totiž mnoho odborníků, vždyť té škole všichni nějak rozumíme, když jsme tam chodili.
Ale mohu potvrdit několikaletými zkušenostmi – pohled před a za katedrou je dost jiný.
Možná jste zaznamenali, že mám za sebou koučovací výcvik.
Tedy zase něco neumím?
Žít život? To se asi nedá posoudit, znáte určitě to rčení o cizích mokasínech. Ale určitě ho žiju, jak nejlépe umím, stejně jako vy.
Čím tedy může kouč pro vás být?
A čím nemůže? Možná ještě existuje i další důvod, že se tento termínus technicus těší rozporuplné oblibě.
Povědomí o rozsahu jeho kompetencí a s variabilitou jeho pojetí.
Začnu tím negativním vymezením jako když loupete pomeranč.
Kouč není terapeut ani rádce.
Tedy v tom odborném smyslu. Podle mezinárodní asociace ACC by nikdy neměl ani náznakem říkat lidem, co mají udělat.
Nehodnotit klientovy činy, myšlenky, nápady ze svého úhlu. A vlastně vůbec.
Doménou jsou totiž hlavně věty tázací.
Všímat si souvislostí, skrytých možností a slepých míst v přemýšlení. Ale vždy mají za úkol pouze nechat koučovaného, aby si sám rozkryl to, co už tak nějak v sobě měl.
S tím přichází vlastně první kámen úrazu.
Někdy přicházejí lidé s vnitřní touhou po ujištění či radě cíleně. Ale za svůj život jsme zodpovědni jen my sami. My to potom budeme žít. Musí to řešení sedět nám, ať už to bude pro druhé jakékoliv.
Ani terapeut by neměl přebírat zodpovědnost za své klienty, ale přecijen více vystupuje z pozice péče a s ohledem na klientovy síly.
Správný kouč by měl umět rozpoznat, kdy je člověk, který ho vyhledá, připravený na koučink a kdy by měl vyhledat terapeuta.
Koučování se někdy kombinuje s odbornými prvky té které oblasti.
A pak tomu říkáme mentorink.
Někdy se systém dotazování ohlodá na kost – tedy čistě na formu metodickou – a pak hovoříme o koučovacích nástrojích.
Na samém okraji (ale zabírající ve veřejném prostoru největší část) je pak koučink zastřešující různé formy poradenství, včetně alternativních terapií a ezoteriky.
V této oblasti působí skvělí lidé i mimoni. Ale nelze to s určitostí úplně rozpoznat, protože, co jednomu sedí, druhého neosloví.
A někdy ten díleček do skládačky zapadne kuriozním způsobem. Někdy se hodí i zkratka, ale poučení i samoznou cestou bývá z nejcennějších.
Takže, co nám zbylo?
Kouč s čichem na otázky a vy. Hlavně vy. Všechno už dávno víte, jen je to potřeba vytáhnout na světlo.