Co je to odvaha?
Já si okamžitě představím to, že bych snad měla udělat to, čeho se bojím.
A že takových věcí bylo nebo je. Přiblížit se k hadům, potopit se v uzavřeném autě, skočit bungee-jumping. Ale to s největší pravděpodobností neudělám.
Nakonec taky proč. Vždycky si na pouti u nějaké pochybné atrakce říkám, jakou cenu to pro mě má? Působit si strach a pak za to ještě zaplatit. Zocelí mě to, nebo budu naopak větší hromádka nervů? Od jisté doby se ani nedívám na horory. Prý náš mozek nerozlišuje skutečnost od fikce. A já si chci dělat dobře. Maximalizovat pohodu a příjemno.
A taky nejsem muž,
abych si dávala výzvy, byť to naše současná společnost ráda vidí u všech bez rozdílu.
Na druhou stranu netřeba ustrnout. Zastavit se v malosti a růstu.
A s tím přichází teprve strachy.
Obstojím? Jsem dost? Budou mě mít pak taky rádi..? Kdo by to neznal? I když se tím prokoušete, zjistíte však ještě, a to na tisíc způsobů, že největší hrůzu (jako většina lidí) máte z neznáma. Mozek totiž rád propojuje známé s tím méně známým tak, že tam hledá podobnosti. Takže když je tam nenachází, vyhodnotí to jako něco zoufale ohrožujícícho.
Tolik z nás raději přešlapuje na místě, protože to je sice nevyhovující, ale alespoň důvěrně známé.
Ve vztazích, v práci i přístupech k čemukoliv.
Také jsem „šlapala vodu“ a odpinkávala vše, co nevypadalo jako něco, co už znám. Vesmír mi mezitím odebíral všechny jistoty sám. Stálou práci, typ práce i příležitosti k ní. Nakonec mě hodil tváří v tvář skutečné NICOTĚ.
Staré nebylo, nové se ještě nezrodilo. Necítila jsem uvnitř sebe ani stín přání, co bych skutečně chtěla dělat jiného. Tedy jiného, co bych znala. Práci od – do, vydřenou a zaslouženou, před okolím normálně prezentovatelnou.
Dlouho se nic nedělo.
Až jednou mi to došlo. Čeká mě něco nového, ale mozek se prostě nemá čeho chytnout! Není tam ten referenční bod známosti. Nemůže být, protože v této zemi jsem dosud nebyla! To já vlastním přičiněním tam musím zapíchnout vlajku. A osidlovat, až se mi to tam teprve stane známým.
Před startem je to opravdu i dost osamělé místo. A musí být, protože je to ta nejosobnější cesta každého z nás. Hodně tam fouká možností omylu. Ale plyne z toho velká síla jako po všech překonaných obavách, které jste se rozhodli vy sami překonat.