Tak jo. Chápu, že přinášet velikonoční téma dávno po těchto svátcích je dost s křížkem po funuse a nic tomu nepomůže ani zmrtvýchvstání.Budiž mi snad polehčující okolností mé dočasné přesměrování pozornosti k procesu znovu(z)rození, což se naštěstí v mých 43 letech ukázalo jen jako planý poplach.
Nicméně plodné dny to byly. Zejména Velký pátek, během něhož, tedy spíše podle pohanské tradice, byla ke mně štědrá Matička Zem, když mi otevřela své poklady. Nemusela jsem si pro ně úplně nikam do hlubokých lesů, jen do hlubin sebe sama.
Jiná
Zažila jsem v životě vícekrát pocit odlišnosti a vyloučenosti. Ať už to bylo tím, že vypadám jinak než zbytek otcovy rodiny nebo tím, jak jsem se ocitla v izolované roli šprtky ve školách, když jsem se snažila vykoupit vydřenou výjimečností svůj vnitřní pocit nedostačivosti. Pro svoji nepřijatelnost jsem hledala odůvodnění ve svých zrzavých vlasech, sklonu k oplácanosti nebo přecitlivělosti.
Postupem času jsem našla útěšné vysvětlení, že jsem jiná proto, že o věcech víc přemýšlím. Začala jsem stále více pozornosti věnovat seberozvoji. Lidé, kteří se na tento svět nabalovali mi byli bližší než ti, kteří mě obklopovali v reálu. V knihách jsem nacházela pravdy, které jsem nahlas nemohla říkat. Na kurzech jsem se setkávala s otázkami, na které se kolem mě nikdo neptal, natož aby si na ně pokoušel odpovídat. Ve společnosti lidí, jež je frekventovali, jsem se cítila opravdověji a důvěrněji.
Práce s tělem
V určitém bodě jsem objevila práci s tělem, která přináší velké pokroky, ale také si nebere servítky. Takové jsou i výcviky. Nekrouží se kolem mysli, ale jde se rovnou k jádru věci, totiž do srdce, do vás samých. Chce po vás, abyste strhli masky a ukázali, kým skutečně jste.
A takových obnažených je klidně plný sál. Lidé se pohrouží do sebe a s nikým nevstupují do her na oběti, chudáky a záchranáře. Chtějí být celiství a zdraví. A nějak to předpokládají i o svém sousedovi. To, co je mimo, vylézá jako nějaký škleb (nejen) z vašich tváří. K vidění jsou zpupné děti, nedomazlené tátovy holčičky, mamánci, outsideři dětských pískovišť…
Jede to jako nějaký reálný příběh, dokonce se instalují kulisy, aby to vypadalo, že je to tu zas. Manifestuje se vaše téma. Zase vás přehlíží, nikdo vám nepomůže, nevyberou si vás do cvičení, protože jste přeci tím ošklivým káčátkem ze sedmé třídy…
Okamžik zlomu?
Málem mi to zlomilo srdce. Že jsem se cítila zrazená a nepochopená světem těch „normaláků“ tam venku, na to jsem byla zvyklá. Ale tady, mezi svými, mezi lidmi oduševnělými a oduchovnělými jsem po chvilce cítila zase nezájem a jakousi štítivost směrem ke své osobě. Jak to? To si nenechám líbit! Bojovala jsem obvyklými strategiemi ze života. Snahou zalíbit se, vše kontrolovat, tvrdě makat…A hlavně najít odpověď na to, proč se mi to děje…?
Když se mi to stalo poprvé, úplně jsem se rozsypala. Dávala jsem střídavě vinu sobě, jak jsem nemožná, a pak jim. Těm duchovně pyšným lidem. Jak to, že jim uniká, že svou výběrovostí (protože já ještě nejsem dost) se chovají jako ti, kteří na sobě nepracují vůbec? Já nedělám posledních 25 let nic jiného, a přeci „jsem moc v hlavě“, „málo uvolněná“, takže stejně nemám nárok patřit mezi ně. Když prý budu víc autentická, tak snad. Ale jak to udělat, když čím víc tím jsem, navenek je to odhání…?
Trvalo mi doma dva měsíce, než jsem se poskládala opět do nějakého tvaru. Ale posílilo mě to. Své srdce jsem střídavě otevírala bolesti a jindy s laskavostí k sobě mu umožňovala si od toho i sem tam utéct.
Skutečný okamžik zlomu
Při další příležitosti jsem byla zvědavá, jak to na mě bude působit tentokrát. Pohodičku prvního večera se hrou na pravdu vystřídalo drsné ranní probuzení.
Intenzivně jsem cítila zase odmítnutí. Zamáčkla jsem v sobě ale chuť se okamžitě sbalit a pohlédla drze do tváře tomu naléhavému PROČ. Proč to takhle sakra je? Co přesně je na mě nepatřičné a nemilováníhodné? Blbě mluvím? Dělám trapné vtipy? Jsem trestuhodně ošklivá? Smrdím?
Vzpomněla jsem si na včerejší plejádičku démonů ostatních a nezdálo se mi, že by ty moje krotké přízraky z 13. komnaty byly nějak horší!!! Opravdu je můj strach z odmítnutí a nepřijetí o tolik opovrženíhodnější než vztahové rošády mnoha přítomných?
Odpověď po staletích
Ne. Já sama jsem si tak poprvé odpověděla. Není důvodu hledat proč. Klidně ať si to tak i je. Nakonec dosud se nikdy neobjevila. A najednou mi to došlo: nemohla přijít, protože sama otázka je postavená na špatném základě. Se mnou totiž nic v nepořádku není! Honím se tu celá léta za tajemstvím, co to se mnou proboha je, že mě „nemají rádi“? Hledám recept, formulku, zázračnou metodu, jak mě opravit. A v mezičase se jen na všechny strany za sebe, tedy tu bytostnou nekompetenci, všem pořád a pořád omlouvám…
Dovolte, abych se představila
Ale ono se mnou nic není a nikdy nebylo! Je to mýtus. Někde jsem to cestou nabrala jako svou pravdu a snažila se toto domnělé provinění nějak odčinit. Ale houby, fuck, nasrat!!!!Mám normální chyby jako ostatní a narodila jsem se s čistým štítem jako všichni. Bodějť bych někdy našla tu nějakou zázračnou medicínu, která by ze mě udělala Janu přijatelnou, když už taková jsem odjakživa.
Najednou cítím vděčnost. Vděčnost za ty lidské skály kolem, které si nevšímaly nějakých falešných her mého ega a neskočily mi na to. V lasce si zůstaly ve svém středu, protože předpokládaly, že jsem zdravá a nechaly mi v důvěře prostor k tomu, abych si na to přišla sama.
Rozlouskla jsem si tajemství svého životního tématu, už dlouho jsem měla pocit, že se honím za vlastním ocasem. Že řešení tu je i není. Je to skutečný poklad, který se mi otevřel. Velký pátek byl pro mě skutečně VELKÝM.