Jiná

Zažila jsem v životě vícekrát pocit odlišnosti a vyloučenosti. Ať už to bylo tím, že vypadám jinak než zbytek otcovy rodiny nebo tím, jak jsem se ocitla v izolované roli šprtky ve školách, když jsem se snažila vykoupit vydřenou výjimečností svůj vnitřní pocit nedostačivosti. Pro svoji nepřijatelnost jsem hledala odůvodnění ve svých zrzavých vlasech, sklonu k oplácanosti nebo přecitlivělosti.

Postupem času jsem našla útěšné vysvětlení, že jsem jiná proto, že o věcech víc přemýšlím. Začala jsem stále více pozornosti věnovat seberozvoji. Lidé, kteří se na tento svět nabalovali mi byli bližší než ti, kteří mě obklopovali v reálu. V knihách jsem nacházela pravdy, které jsem nahlas nemohla říkat. Na kurzech jsem se setkávala s otázkami, na které se kolem mě nikdo neptal, natož aby si na ně pokoušel odpovídat. Ve společnosti lidí, jež je frekventovali, jsem se cítila opravdověji a důvěrněji.

Práce s tělem

V určitém bodě jsem objevila práci s tělem, která přináší velké pokroky, ale také si nebere servítky. Takové jsou i výcviky. Nekrouží se kolem mysli, ale jde se rovnou k jádru věci, totiž do srdce, do vás samých. Chce po vás, abyste strhli masky a ukázali, kým skutečně jste.

A takových obnažených je klidně plný sál. Lidé se pohrouží do sebe a s nikým nevstupují do her na oběti, chudáky a záchranáře. Chtějí být celiství a zdraví. A nějak to předpokládají i o svém sousedovi. To, co je mimo, vylézá jako nějaký škleb (nejen) z vašich tváří. K vidění jsou zpupné děti, nedomazlené tátovy holčičky, mamánci, outsideři dětských pískovišť…

Jede to jako nějaký reálný příběh, dokonce se instalují kulisy, aby to vypadalo, že je to tu zas. Manifestuje se vaše téma. Zase vás přehlíží, nikdo vám nepomůže, nevyberou si vás do cvičení, protože jste přeci tím ošklivým káčátkem ze sedmé třídy…

Okamžik zlomu?

Málem mi to zlomilo srdce. Že jsem se cítila zrazená a nepochopená světem těch „normaláků“ tam venku, na to jsem byla zvyklá. Ale tady, mezi svými, mezi lidmi oduševnělými a oduchovnělými jsem po chvilce cítila zase nezájem a jakousi štítivost směrem ke své osobě. Jak to? To si nenechám líbit! Bojovala jsem obvyklými strategiemi ze života. Snahou zalíbit se, vše kontrolovat, tvrdě makat…A hlavně najít odpověď na to, proč se mi to děje…?

Když se mi to stalo poprvé, úplně jsem se rozsypala. Dávala jsem střídavě vinu sobě, jak jsem nemožná, a pak jim. Těm duchovně pyšným lidem. Jak to, že jim uniká, že svou výběrovostí (protože já ještě nejsem dost) se chovají jako ti, kteří na sobě nepracují vůbec? Já nedělám posledních 25 let nic jiného, a přeci „jsem moc v hlavě“, „málo uvolněná“, takže stejně nemám nárok patřit mezi ně. Když prý budu víc autentická, tak snad. Ale jak to udělat, když čím víc tím jsem, navenek je to odhání…?

Trvalo mi doma dva měsíce, než jsem se poskládala opět do nějakého tvaru. Ale posílilo mě to. Své srdce jsem střídavě otevírala bolesti a jindy s laskavostí k sobě mu umožňovala si od toho i sem tam utéct.

Skutečný okamžik zlomu

Při další příležitosti jsem byla zvědavá, jak to na mě bude působit tentokrát. Pohodičku prvního večera se hrou na pravdu vystřídalo drsné ranní probuzení.

Intenzivně jsem cítila zase odmítnutí. Zamáčkla jsem v sobě ale chuť se okamžitě sbalit a pohlédla drze do tváře tomu naléhavému PROČ. Proč to takhle sakra je? Co přesně je na mě nepatřičné a nemilováníhodné? Blbě mluvím? Dělám trapné vtipy? Jsem trestuhodně ošklivá? Smrdím?

Vzpomněla jsem si na včerejší plejádičku démonů ostatních a nezdálo se mi, že by ty moje krotké přízraky z 13. komnaty byly nějak horší!!! Opravdu je můj strach z odmítnutí a nepřijetí o tolik opovrženíhodnější než vztahové rošády mnoha přítomných?

Odpověď po staletích

Ne. Já sama jsem si tak poprvé odpověděla. Není důvodu hledat proč. Klidně ať si to tak i je. Nakonec dosud se nikdy neobjevila. A najednou mi to došlo: nemohla přijít, protože sama otázka je postavená na špatném základě. Se mnou totiž nic v nepořádku není! Honím se tu celá léta za tajemstvím, co to se mnou proboha je, že mě „nemají rádi“? Hledám recept, formulku, zázračnou metodu, jak mě opravit. A v mezičase se jen na všechny strany za sebe, tedy tu bytostnou nekompetenci, všem pořád a pořád omlouvám…

Dovolte, abych se představila

Ale ono se mnou nic není a nikdy nebylo! Je to mýtus. Někde jsem to cestou nabrala jako svou pravdu a snažila se toto domnělé provinění nějak odčinit. Ale houby, fuck, nasrat!!!!Mám normální chyby jako ostatní a narodila jsem se s čistým štítem jako všichni. Bodějť bych někdy našla tu nějakou zázračnou medicínu, která by ze mě udělala Janu přijatelnou, když už taková jsem odjakživa.

Najednou cítím vděčnost. Vděčnost za ty lidské skály kolem, které si nevšímaly nějakých falešných her mého ega a neskočily mi na to. V lasce si zůstaly ve svém středu, protože předpokládaly, že jsem zdravá a nechaly mi v důvěře prostor k tomu, abych si na to přišla sama.

Rozlouskla jsem si tajemství svého životního tématu, už dlouho jsem měla pocit, že se honím za vlastním ocasem. Že řešení tu je i není. Je to skutečný poklad, který se mi otevřel. Velký pátek byl pro mě skutečně VELKÝM.

Ten správný nápad?

Nakonec jsem při cestě za balícím papírem k úplně jiné příležitosti narazila v Pepcu na osrdíčkovanou deku a noční košili s krásným nápisem, že „jsem dost ráno, v poledne a dalších denních dobách“. Deka mě zaujala, protože podporuje důvěrnost a nemyslím hned na nejlepší😊. Je to taková naše krotká civilní intimita v obýváku na gauči. Noční triko zase kromě opomíjené pravdy i tím, že to stávající má povážlivé dírky od častého praní a zasloužilo by si mnoho svých dalších klonů. Obzvlášť teď, když jsem si přiznala, že mě mnohem víc láká spát v pohodlí než v efektních oblečcích a muže zajímá spíše to, když už jsou takové konečně pryč😊

Co je pravá láska?

Když jsem odcházela s obojím (a ještě i podšálky pro děti), napadla mě taková hnidopišská ezomyšlenka, jestli ta všechna srdce budou teda hodnotná, když jsou z laciného krámu a málokdy přežijí opakovaně mou sušičku? Zejména když jsem louskla okem k výloze s tématickým povlečením za astronomické částky. Nebude ta moje zakoupená láska taky trochu fejková?

Cestou domů jsem ještě v rámci večeře nakupovala pečivo v Penny a u pokladny narazila na krásnou zlatou (!)propisku s nápisem „z lásky“. Vcelku racionálně jsem si vyhodnotila, že jsem jediná z rodiny, kdo se zde asi objeví, jediná, kdo ještě ocení propisku, jediná, kdo ví, že kombinace zlaté a lásky je trefou do mého růžového srdce. Tedy nezbývá, než si tu radost sama sobě udělat! Nakonec „z lásky“ to přeci je. 😊

Vesmírná prověrka

Krátce na to jsem měla koučování, kde si klientka dlouho nemohla stanovit svůj cíl. Když už to tak vypadalo, najednou ho změnila a v samém závěru najednou spontánně vyhrkla, že to stejně stojí a padá vždy na sebelásce. A já se najednou slyším, jak říkám, že mám přesně tohle téma moc ráda. Že by rada andělská? Vždyť vždy na začátku koučinku vyšlu i prosbu, nechť se děje tak, aby to přineslo to nejlepší.

No, mělo mě to hned brzy prověřit. Když jsem hledala jakýsi zatoulaný mail, lovila jsem i v koši. A když se v něm hrabete, narazíte prostě i na odpadky. Sice to tak nejdřív nevypadalo – byla to historicky vůbec první dorazivší zpráva na ten čistě klientský s úžasnou adresou srdcem@sjanou.cz. Když jsem se na něj však podívala, aniž bych ho rozklikla, neboť měl jedinou větu, byla jsem překvapena, stálo tam: Paní Jano, chce to zhubnout.

Kam s ním?

Hmmm. No, co s tím?

Napadá mě celá řada odpovědí tomuto jakémusi Tomáši Masnému.

Třeba pokoučovsku a s úhybným manévrem: ,,Potřebujete s tím nějak pomoci?“

Nebo jako teenager, což praktikuje dcera na mladšího: ,,A kdo se ptal?“

A nebo poděkovat za nevyžádanou radu a nějak ta svá kila snad ospravedlňovat?

Či ocenit, že jsem pro něj vlastně hezká, jen kdybych…?

Ale jakákoliv reakce by byla to, co vlastně chtěl. Zasáhnout, vzít vážně jeho úhel pohledu.

K sobě i od sebe

Podstatný je ale ten můj. A teprve tady je třeba někomu odpovědět –  SOBĚ.

Je na tom něco z objektivní pravdy? Je to něco, co mi na tom vadí? Nebo vadí mi, že to někomu vadí? Dotklo se mě to? Zasáhlo to moje sebevědomí, ať na ženské či pracovní úrovni?

A teď, světe div se, se mnou to SKORO NIC NEDĚLÁ!!! Ano, představovala jsem si svůj první pracovní mail s jinou poptávkou…Ale: po letech marné snahy překonat všechny typy soudů k mé postavě – od babiččina „jsi akorát“ a „ty jsi celá maminka“ (rozuměj: ne jako my) přes spolužákovu glosu u tabule ,,Nemáš ty velký zadek?“ až po širokou variabilitu dalších nevyžádaných doporučení během života, které jsem se snažila setřást svou „nápravou“, je to nepochybně ZNÁMKA VELKÉHO VNITŘNÍHO POSUNU.

A ještě to neskrývat.

Cesta

Nebylo to hned. Šla jsem cestou všech klasických omylů – diet, speciálních výživ, cvičení, terapií a pořád se to nějak zhoršovalo. Z domnělých kil navíc byla ta skutečná. Vždy vám vesmír posílá promeškanou lekci zpět ještě s větší intenzitou.

Nakonec jsem musela snést pohled do zrcadla v mnohem náročnější verzi. Bylo tam tělo s defekty, které jsem si způsobila cestou, v níž jsem se zoufale snažila NEBÝT TÍM, KÝM JSEM. Ale tím, o kom jsem si myslela, že by mohl vyvolat zájem a mohl by snadněji získat přijetí a LÁSKU SVÉHO OKOLÍ. Místo té, kterou jsem odmítala dát sama sobě. Začarovaný kruh. Honba za vlastním ocasem. A je úplně jedno, jestli maskujete kila, zrzavé vlasy nebo svou hlubokou citlivost. Tělo je jen projekční plocha. Jediná možnost, jak z toho ven, je akceptovat sebe jako celek, včetně svého dosavadního příběhu. Teď a tady.

Samozřejmě to ještě může a nemusí pokračovat tak, že ani žádná kila potřebovat nebudu. Ale to vše je MOJE výsostná volba. Jestli se potřebuji více chránit tukovým valem, a nebo budu mít dost sil to nedělat. Kdo ví?

Dar

Já se teď nebojím přijmout Františkův skvělý dar. Občas zažíváme konfrontaci se starými tématy, ale z jiné úrovně vědomí. Cítím v sobě, že jsem obstála.

Důvěru mi vlastně dal i můj muž, když mě po přečtení inkriminovaného mailu nezačal nijak slovně opečovávat, což dělal řadu let předtím. Jen mi řekl, že ve veřejném prostoru je s tím potřeba počítat.

A nebýt tohoto mailu, vůbec bych se neohlédla zpět za tím, čeho jsem už dosáhla. To je také jeden z výrazných dílků v sebeLÁSCE a zároveň možnost, jak dosáhnout rovnovážného středu uvnitř sebe, odkud slyšíme, KDO doopravdy JSME.

Takže, Františku Masný, ze srdce děkuji.😊

Pro tento dar je příležitost každý den.

V tom byly prázdniny vždy nějak milosrdné. On ale i aspekt jakési rekapitulace má něco do sebe. My třeba už několik let po sobě s dětmi házíme do speciálních sklenic papírky, kde jsou zapsané hezké události, které jsem prožili. Jsou roky, které jsou naplněné více a pak například rok 2021 zející dost prázdnotou. I když vždy záleží, jestli tu pověstnou sklenici vidíte poloprázdnou, nebo poloplnou. Třeba mnohými nazývaný loňský rok za ,,turbulentní“ u nás objektivně přetéká radostí. Pravda, něco jsme dopsali zpětně až na konci ledna, ale stejně je k bilancování přelom roku tak nějak lépe nastaven.

Vision board

Před dvěma lety jsem poznala kouzlo tzv. nástěnky vizí nebo-li vision boardu či jantrou, chcete-li. Je to krásný tvořivý proces, kde si zvědomujete své sny a v některých pojetích i připojujete konkrétní praktické nástroje.

Koučink

Před rokem jsem zase objevila kouzlo koučinkového přístupu, který vás vede k tomu, abyste si definovali tři klíčové oblasti života, určili si v nich specifické cíle a rozpracovali akční kroky, jimiž k nim půjdete.

Už samotný proces, kdy se zamýšlíte nad tím, jak na tom v které části života jste, je velmi zajímavý. Ale ujasnění toho, co byste si pro sebe představovali v ideální verzi, je skutečně transformující.

Možná jste to dosud nezkusili a říkáte si, že už to nemá tedy cenu. Tak jako  spoustu z nás k sobě  někdy promlouvalo ve stylu na jaře začnu sportovat, od 1. nekouřím, od příštího pondělka nebudu jíst sladké…

Tak od zítřka…Ale proč ne už dnes?

Já v souladu se svým oblíbeným Erkhardem Toolem říkám, že nejlepší začátek je TEĎ. V ,,teď“ měníte budoucnost a končíte s přípravami. Právě v tento okamžik můžete začít s tím nejautentičtějším v nás, protože  to nemilosrdně odhalí, co nám v tom dosud bránilo a brání a JESTLI TO OPRAVDU CHCEME.

A to je ten nejlepší začátek.

Nebo:

Vědí, jaká jsem, a tuší, že jsem takovou hloupost nemohla napsat při smyslech. To koneckonců je pravda. Psala jsem to v rychlosti za hučení synka do ucha, kdy že to bude ta snídaně a jestli ho tedy k těm volbám, co o nich píšu, vlastně vezmu?

Za běhu jsem přemýšlela, jestli mám v nadpisu použít podnět ,,generace“, ,,děti“, ,,lidé“ až z toho vznikl paskvil až symptomatický: děti volil – I, to asi že jsem na ty své málo tvrdá😊.

No, daly by se najít i jiné souvislosti mezi gramatikou a sebepojetím – třeba že jsem impulsivní a zapomínám na 2. čárku ve větě vložené nebo že rychleji píšu, než myslím…

Ale také zase třeba nikoho z principu ,,nehejtím“ za hrubky na sítích. Výjimku v tomto smyslu dělám z lásky – v soukromé zprávě u profesionálních produktů, kde by to dotyčného poškodilo. Možná se mi to tedy vrací.

I když tedy mně se nikdo neozval ani v zákulisí…

To už se asi zase zlomyslně ozývá ten kritický hlas, který umí fatálně sejmout. Hluboké pochybnosti o sobě nebo svých výtvorech…
S takovým nastavením je těžké dívat se na svůj obraz v jakékoliv podobě.

U zrcadla i na fotkách vidíte jiné věci než ostatní. Při videu se dokážete zaměřit na druhou bradu, divné kombinace slov a vůbec uspávací tón.

A co teprve rozhodnout se pro krok do neznáma

či ho udělat a přihlížet nedokonalosti, která je v takové atmosféře nepodpory nakonec i logickým důsledkem.

Jak hrozná jsou muka, když s takovým patologickým sabotérem něco vytvoříte a čekáte na výsledek. A ještě o něco strašnější je, když už během toho odhalíte zjevné chyby. Vše je v běhu, nemůžete s tím nic udělat. Dost chápu herce, kteří nejdou na svou premiéru nebo neviděli svůj film.

A přesto je pro náš růst tak důležité udělat přesně to.

Chceme-li to překonat, musíme se tomu vystavit. Je to odvážné, ale netrvá to dlouho a neskutečně nás to posílí. Jít obnažený mezi oblečené sice vzbudí pozdvižení, ale na jak dlouho?

Nahatí na tiskovce?

Kdysi nás na jednom kurzu učili, jak si představit sebe na tiskové konferenci úplně nahaté a ještě si omylem prdnout. Co to s vámi dělá? Přijímáte se i v takové extrémní situaci? Neopustili byste se v takovém společensky ,,neúnosném“ momentu?

Pár příkladů

Mám v zásobě pár posilujících příkladů, které si připomínám v nových výzvách. Když jsem se po několikaletém pobytu v zahraničí hlásila na vysokou, nestihla jsem přípravu na přijímačky podle svých představ. Laťka byla vysoko, vždyť k těm středoškolským jsem spočítala například celého ,,Bělouna“, tj. 940 úloh! Teď se to tedy tomu ani vzdáleně nepodobalo.

Byla jsem rozhodnutá, že to tedy vylepším na další termín za rok. Jedna moudrá osoba ale prokoukla můj (sebe)bojkot perfekcionisty a řekla mi osudové věty: ,,Jen se toho zúčastněte. Projděte si tím“.
Nakonec mě vzali na tři obory ze tří a já opravdu vystudovala.

Za druhé

Také mě inspiroval můj muž, když kdysi hledal práci. Pokaždé, když přišel z neúspěného výběrového řízení, zasedl místo žehrání na osud a lidi z personálního k počítači a napsal si poznámky, co bylo dobré, a co ne. Dnes je ve svém zaměstnání velmi úspěšný.

Za třetí

A v neposlední řadě mě inspirovali i lidé, kteří publikují články, ebooky i knihy navzdory drobným nešvarům, protože pochopili, že pohyb vpřed je lepší než uvíznout v nekonečných přípravách na dokonalost a nebo zapomenout pro formu na obsah.

Tím neříkám, že bychom měli rezignovat na snahu dělat věci co nejlépe. Ale nenechat se chybami limitovat. Dovolit si je dělat a dovolit si se z nich poučit. Takto s tím pracuje i koučink. Nikdy neplísní za to, co jste udělali špatně, ale má skvostnou návodnou otázku:

Co byste si doporučili pro příště?

O tom zas příště.

Dopis pro Ježíška

Nevybavuji si, že by u nás napevno byla zavedena tradice dopisů jako máme teď třeba s dětmi. Takže se Ježíšek vlastně trefil vždycky – měla jsem ráda i ten pocit novosti.

Neděly se tak stresové situace jako já zažívám z pozice rodiče, kdy si můj syn něco přeje ve stylu ,,džíp jako má Kuba“ a já musím být nejen kouzelníkem, ale detektivem.

Pak to třeba dopadne, ale za předpokladu, že si to junior pamatuje a nesedí pak rozčilený, že dostal něco, o co si prý nepsal a nedostal naopak to, co Ježíškovi přeci (domněle) psal…

Nebo když mě děti nabádaly, ať neutrácím za nákupy a nechám to na svatém muži. Což se zase jindy otočilo proti mně, když jsem jim nechtěla určitou věc před Vánoci koupit (a i když to bylo doma už dávno i zabalené), byla jsem označena za tu „zlou“.

Dárky v dospívání

Já sama si pamatuji paradoxně nejvíc dárky z doby dospívání. Asi že tam přicházel ke slovu více už i ten kritický rozum. Nějak jsme navíc s rodiči byli v jiných časových pásmech.

Dostala jsem konečně vysněnou Barbie a zároveň knížku Děvčátko, na slovíčko. Z prvního jsem byla šťastná, i když nebyla kloubová a na hlavě měla číro. Z druhého v rozpacích, protože jsem měla dávno nastudováno.

Tehdy jsem také byla poprvé za nevděčnici – to když jsem nedocenila imitaci šusťáků z babiččiny dílny.

Zklamání

Opravdu nešťastná jsem vlastně byla jen jednou, a to trochu z jiné strany. To jsem byla trochu mladší a objevila jsem, naprosto netypicky mimo mamčinu zapovězenou skříň, hrací digitálky.

Júúú (wau se nepoužívalo)!!! Jak to jen mohli vědět? Vše jsem opět vrátila na své místo a o ničem jsem ani nemukla, jen se prostě těšila, až budou moje oficiálně.

Jenže pod stromečkem nebyly. Vytáhly se až na babiččiny narozeniny v únoru. Tak tady jsem byla opravdu ze srdce smutná, troufám si říct, že je babička nedocenila jako bych bývala já a tuším, že si je nandavala jen, když k nám přijeli na návštěvu.

Nu což, taky pěkný vzorec, když si to přivlastníte. Je to ,,příliš hezké na to, aby to bylo pro mě“.

Dárky od tatínka

No, tatínek dělal rád radost svým ženám. Už jako kluk své mamince ušetřil na novou žehličku. A mně jako malé vozil ze služebky dárky. Alespoň si to tak vybavuju, i když on před svým odchodem říkal, že si nic takového nepamatuje.

A přeci to pro mě tolik znamenalo. Láska se přeci projevuje dárky.

Tak jsem je vozila z každé školy v přírodě a padlo na ně vlastně celé kapesné. Cílem bylo potěšit druhé. Nějak jsem se v tom zasekla. A zdaleka ne sama, o čemž svědčí dost zpopularizovaná kniha 5 jazyků lásky.

Symbol lásky

Ano, pětina lidí podle ní považuje dávání a dostávání dárků jako způsob vyjádření přízně, sympatie, ba lásky. Jenže někdy se to nepotká.

Ach ta očekávání

Já to tak mám, můj muž nic moc v tomto smyslu nečeká a je velmi skromný. Takže já bývám lehce zklamaná z užitečných a rozumných dárků od něj a on je zbytečně atakován mými překvápky, zatíženými očekáváním, jak z toho bude mít radost.

Co mi pomohlo?

Hodně mi pomohly v tomto smyslu tři věci. Jednak si zvědomit, co všechno si do obdarovávání projikuju a snažit se postupně vrátit významy tam, kam patří.

Za druhé se řídím filtrem – když tento dárek věnuji, dokážu to ihned zapomenout a nevkládat do toho nějaké vnitřní závazky pro druhého?

Pak možná zmizí nějaké posuzování a naopak se dostaví i větší lehkost při přijímání.

A do třetice – vůbec to nejdůležitější: přesměrovat svou pozornost od snahy potěšit druhé (jak jsem se to naučila v dětství) k sobě samé.

Nahradit si zprostředkovanou radost, kterou paběrkuji ve tvářích jiných a začít vyhledávat možnosti, jak obdarovat sebe samu.

Celoročně.

Vzpomínám si na nedávný experiment, že si koupím hříšně drahou kytici, kterou bych jindy investovala do nějakého oslavence.

Jak těžké bylo to od sebe samé přijmout!

Ustát ten kousavý hlas, že si to nezasloužíte a je to pro vás příliš. Ale jak potom chcete obdarovávat druhé?

Odhalení, jak to s dárky mám, je vlastně dar z největších a rozlousknutí toho bylo dospěláckou obdobou mé záhady z dětství, když jsem přišla na to, co je v těch dekoračních dárcích vánočně nazdobených obchodů…

Nic. Protože je to přeci tam někde nad tím. V magii, snech.

Učila jsem tedy pro to, že jsem nic jiného neuměla?

Ano i ne.

Ono je to totiž sakra náročné povolání. Jste hodně pozorováni i hodnoceni. Kolem je totiž mnoho odborníků, vždyť té škole všichni nějak rozumíme, když jsme tam chodili.
Ale mohu potvrdit několikaletými zkušenostmi – pohled před a za katedrou je dost jiný.

Možná jste zaznamenali, že mám za sebou koučovací výcvik.

Tedy zase něco neumím?

Žít život? To se asi nedá posoudit, znáte určitě to rčení o cizích mokasínech. Ale určitě ho žiju, jak nejlépe umím, stejně jako vy.

Čím tedy může kouč pro vás být?

A čím nemůže? Možná ještě existuje i další důvod, že se tento termínus technicus těší rozporuplné oblibě.

Povědomí o rozsahu jeho kompetencí a s variabilitou jeho pojetí.

Začnu tím negativním vymezením jako když loupete pomeranč.

Kouč není terapeut ani rádce.

Tedy v tom odborném smyslu. Podle mezinárodní asociace ACC by nikdy neměl ani náznakem říkat lidem, co mají udělat.

Nehodnotit klientovy činy, myšlenky, nápady ze svého úhlu. A vlastně vůbec.

Doménou jsou totiž hlavně věty tázací.

Všímat si souvislostí, skrytých možností a slepých míst v přemýšlení. Ale vždy mají za úkol pouze nechat koučovaného, aby si sám rozkryl to, co už tak nějak v sobě měl.

S tím přichází vlastně první kámen úrazu.

Někdy přicházejí lidé s vnitřní touhou po ujištění či radě cíleně. Ale za svůj život jsme zodpovědni jen my sami. My to potom budeme žít. Musí to řešení sedět nám, ať už to bude pro druhé jakékoliv.

Ani terapeut by neměl přebírat zodpovědnost za své klienty, ale přecijen více vystupuje z pozice péče a s ohledem na klientovy síly.

Správný kouč by měl umět rozpoznat, kdy je člověk, který ho vyhledá, připravený na koučink a kdy by měl vyhledat terapeuta.

Koučování se někdy kombinuje s odbornými prvky té které oblasti.

A pak tomu říkáme mentorink.

Někdy se systém dotazování ohlodá na kost – tedy čistě na formu metodickou – a pak hovoříme o koučovacích nástrojích.

Na samém okraji (ale zabírající ve veřejném prostoru největší část) je pak koučink zastřešující různé formy poradenství, včetně alternativních terapií a ezoteriky.

V této oblasti působí skvělí lidé i mimoni. Ale nelze to s určitostí úplně rozpoznat, protože, co jednomu sedí, druhého neosloví.

A někdy ten díleček do skládačky zapadne kuriozním způsobem. Někdy se hodí i zkratka, ale poučení i samoznou cestou bývá z nejcennějších.

Takže, co nám zbylo?

Kouč s čichem na otázky a vy. Hlavně vy. Všechno už dávno víte, jen je to potřeba vytáhnout na světlo.

A taky nejsem muž,

abych si dávala výzvy, byť to naše současná společnost ráda vidí u všech bez rozdílu.

Na druhou stranu netřeba ustrnout. Zastavit se v malosti a růstu.

A s tím přichází teprve strachy.

Obstojím? Jsem dost? Budou mě mít pak taky rádi..? Kdo by to neznal? I když se tím prokoušete, zjistíte však ještě, a to na tisíc způsobů, že největší hrůzu (jako většina lidí) máte z neznáma. Mozek totiž rád propojuje známé s tím méně známým tak, že tam hledá podobnosti. Takže když je tam nenachází, vyhodnotí to jako něco zoufale ohrožujícícho.

Tolik z nás raději přešlapuje na místě, protože to je sice nevyhovující, ale alespoň důvěrně známé.
Ve vztazích, v práci i přístupech k čemukoliv.

Také jsem „šlapala vodu“ a odpinkávala vše, co nevypadalo jako něco, co už znám. Vesmír mi mezitím odebíral všechny jistoty sám. Stálou práci, typ práce i příležitosti k ní. Nakonec mě hodil tváří v tvář skutečné NICOTĚ.

Staré nebylo, nové se ještě nezrodilo. Necítila jsem uvnitř sebe ani stín přání, co bych skutečně chtěla dělat jiného. Tedy jiného, co bych znala. Práci od – do, vydřenou a zaslouženou, před okolím normálně prezentovatelnou.

Dlouho se nic nedělo.

Až jednou mi to došlo. Čeká mě něco nového, ale mozek se prostě nemá čeho chytnout! Není tam ten referenční bod známosti. Nemůže být, protože v této zemi jsem dosud nebyla! To já vlastním přičiněním tam musím zapíchnout vlajku. A osidlovat, až se mi to tam teprve stane známým.

Před startem je to opravdu i dost osamělé místo. A musí být, protože je to ta nejosobnější cesta každého z nás. Hodně tam fouká možností omylu. Ale plyne z toho velká síla jako po všech překonaných obavách, které jste se rozhodli vy sami překonat.